V sobotu 13. 6. 2015, za největších veder letošního června, kdy teploty šplhaly k 30 stupňům Celsia a slunce nemilosrdně opalovalo zátylky, se uskutečnila historicky motivovaná exkurze na Vidnavské mokřiny. Na tuto značně odlehlou lokalitu se sjelo osm účastníků, psa nepočítaje. Cílem bylo ověřit, v jakém stavu je dnes mokřadní flóra a vegetace popisovaná před 60 lety J. Vicherkem.

Navštívená lokalita, známá též jako Vidnavské loučky, se nachází v nadmořské výšce okolo 225 m, v teplé a vlivem návětrné polohy před hřebenem Rychlebských hor relativně vlhké poloze (okolo 700 mm srážek ročně). Představuje významnou mokřadní enklávu v prostoru Javornického výběžku. Najdeme ji bezprostředně na česko-polském pomezí, kde ještě před přistoupením České republiky k zemím Schengenu nebylo zcela bezpečno překračovat státní hranici.

Flóra Vidnavských louček neunikala pozornosti botaniků 19. a 20. století. Na vidnavském gymnáziu dokonce nějaký čas působil významný moravský botanik Eduard Formánek. Studii systematicky popisující rostlinná společenstva v 50. letech 20. století publikoval jako jednu ze svých raných prací Jiří Vicherek. Pomocí 60 fytocenologických snímků dokumentoval vegetaci tehdy zcela bezlesých vlhkých luk. V nich najdeme 159 druhů cévnatých rostlin a 30 druhů mechorostů (určených E. Coufalovou).

Tato cenná vegetace však během druhé poloviny 20. století bezmála podlehla sukcesi směrem k rákosinám a olšinám. Vidnavské mokřady jsou chráněny teprve od roku 1996 jako přírodní rezervace o rozloze 32 ha. Vegetace dnes zahrnuje mozaiku rašelinných luk, vrbových křovin, rákosin a olšových porostů. Přes současné obnovní snahy cenné louky trpí expanzí rákosu, chrastice a olše. Ve středu rezervace se nachází rákosem zarůstající rybníček, jehož vznik je datován důležitým historickým faktorem formujícím dnešní vzhled lokality – rozsáhlou těžbou zdejší rašeliny. Ta trvala od poloviny 19. století do 20. let 20. století.

Jak dopadla naše exkurze? Cíleně jsme obešli šest lokalit uvnitř rezervace, které skoro bez výjimky představovaly sečenou vegetaci rašelinných ostřicových luk. Právě ostřice je nejbohatším rodem lokality. Vicherek uvádí 25 druhů, nám se podařilo nalézt 16, z nichž nejvýznamnější jsou Carex lasiocarpa, C. pulicaris a C. appropinquata (ta je dokonce velmi běžná). První dvě jmenované ostřice lze nalézt na bezlesé enklávě v nejsevernější části rezervace, kde patrně pod vlivem vápnitých vývěrů roste i Chara sp. nebo Eriophorum latifolium. Za zmínku stojí také Carex hartmanii, kterou také nebylo třeba dlouho hledat.

Z ohrožených druhů můžeme kromě toho uvést Menyanthes trifoliata a Potentilla palustris, obě v poměrně bohatých populacích, a dále pak Carex paniculata, Dactylorhiza majalis, Eriophorum angustifolium, Laserpitium pruthenicum, Salix pentandra nebo Stellaria palustris. Některé obecně vzácné druhy uváděné Vicherkem jsme tentokrát nenašli, což ale jejich výskyt nevylučuje a naopak volá po dalším, systematičtějším průzkumu Vidnavských louček. Sebrané mechorosty kromě toho ještě čekají na řádné určení. Za zmínku jistě stojí nízká eutrofizovanost lokality, stejně jako sporadický výskyt invazních druhů, z nichž snad jen Solidago gigantea bylo možné častěji zaregistrovat v sukcesně pokročilejší vegetaci.

Po třech hodinách strávených broděním mezi ostřicemi a částečně v kopřivami zarostlé olšině jsme se po nezbytné občerstvovací zastávce ve Vidnavě přesunuli ke krátké obhlídce kaolínového lomu. Tento dnes vodou zaplněný lom, poskytující materiál dnes již nefungující tzv. šamotce (kaolínové továrně) na severním okraji Vidnavy, však mnoho botanických pokladů neskýtá.

Celkově lze exkurzi hodnotit jako zajímavou. Potvrdili jsme řadu dřívějších nálezů ohrožených druhů a poskytli podnět pro další výzkum a také srovnání s vývojem na dalších významných slezských lokalitách mokřadních luk. Minimálně jednu z nich navštívíme na exkurzi za dva týdny, v sobotu 27. června.

vidnava_1
Pohled na vlhké ostřicové louky s vrůstajícím rákosem v popředí a charakteristickými křovinami vrby popelavé v pozadí.