3. 2. 1882, Moravský Karlov – † 16. 1. 1964, Karlsruhe (Německo)

Velká postava moravské botaniky první poloviny 20. století se zrcadlí ve jménu Johanna Hrubyho. Jeho životní osudy jsou spjaty s německojazyčným prostředím posledních dekád Rakousko-Uherska i s dramatickým vývojem mladého Československa. Zejména díky vzpomínkám jeho blízkého přítele Franze Petraka si dnes můžeme připomenout život a dílo tohoto pozoruhodného badatele.

Johann Hruby se narodil roku 1882 jako nejstarší z osmi synů řídícího učitele Johanna Hrubyho staršího v malé obci Moravský Karlov při Červené Vodě na Orlickoústecku. Dětství strávil v Tatenicích a následně studoval na gymnáziu v Šumperku, kde v roce 1901 maturoval. Poté zamířil na filozofickou fakultu vídeňské univerzity, kde roku 1905 ukončil studium přírodních věd a matematiky.

Následovalo učitelské působení na gymnáziích v Moravské Třebové, Prostějově, Vídni (IX. okres) a nakonec ve Vidnavě, kde byl jmenován řádným profesorem. V mezidobí absolvoval vojenskou službu u těžkého polního dělostřelectva a první světovou válku strávil jako záložní důstojník na italské frontě.

Obr. 2: Po 110 letech ověřený výskyt Filago germanica nedaleko Jestřebí na Zábřežsku.

Vidnava mladému učiteli nenabízela příliš možností k rozvoji, a Hruby proto dlouhodobě usiloval o přeložení do Brna. To se mu podařilo v roce 1919, kdy získal místo na druhém hlavním německém gymnáziu na Hybešově ulici. Dbal na to, aby se studenti učili poznávat rostliny přímo v terénu – za jakéhokoli počasí pořádal nedělní exkurze do okolí Brna a zapojoval do nich i rodiče svých žáků. Mimo gymnázium se podílel na výuce na nově založené brněnské univerzitě a během nacistické okupace (1939–1945) působil jako odborný pracovník botanického oddělení Moravského zemského muzea.

Čeští kolegové o něm tehdy psali jako o Janu Hrubém, ačkoli on sám se v odborném prostředí vždy hlásil ke svému původu moravského Němce. Zda právě německé kořeny stály za jeho smutným poválečným osudem, zůstává otázkou. Po skončení druhé světové války byl Hruby se svou druhou manželkou Eugenií a slepým švagrem internován na třináct měsíců v detenčním táboře, poté byl odsunut do Německa.

V roce 1946 se podílel na odklízení sutin ve válkou zničeném Karlsruhe, kde byl následně pro podlomené zdraví hospitalizován. Přes těžké životní okolnosti mu pomohli kolegové z Mnichova, kteří si jeho botanické práce nesmírně vážili. Od roku 1947, ještě i po svém penzionování v roce 1950, se podílel na obnově Státních přírodovědných sbírek v Karlsruhe, kde uspořádával herbáře a rozšiřoval je o nové položky. Přestože musel zanechat svou celoživotní vědeckou práci v Brně, nepůsobil zatrpkle – jeho kolegové jej popisovali jako šarmantního, vlídného muže staré rakouské školy, který měl vždy připravenou květinu pro dámy ve svém okolí. Johann Hruby zemřel v Karlsruhe roku 1964 ve věku 82 let na následky mozkové mrtvice.

Profesně byl Hruby botanikem a mykologem. Již v počátcích své učitelské dráhy vydal několik publikací, kterými rozšířil poznání flóry východní části Sudet a moravsko-slezských Beskyd. Z válečných let pochází jeho floristické studie příhraničních oblastí Korutan a severozápadní Itálie. V Brně se naplno věnoval výzkumu stepních a xerotermních biotopů jižní Moravy, fytogeografii Moravy a Slezska, ale také vegetačním poměrům Podkarpatské Rusi a východního Slovenska. Významný je i jeho přínos batologii – odborníci si jej cení za studium ostružiníků Balkánského poloostrova. Z Hrubyho taxonomických prací vyniká popis krkonošského zvonku z okruhu alpského Campanula scheuchzeri, který v roce 1928 v Dominově a Podpěrově Klíči k úplné květeně Republiky československé vylišil jako samostatný druh. Dodnes jej známe jako krkonošský endemit Campanula bohemica Hruby.

Vedle botaniky se Hruby věnoval i mykologii a objevil na našem území řadu nových druhů hub. Jeho rozsáhlý herbářový materiál je dodnes uložen ve sbírkách brněnských institucí (BRNM, BRNU), stejně jako v Praze (PR) a Mnichově (M).

Obr. 3: Ukázka herbářové schedy Johanna Hrubyho (Národní muzeum v Praze, PR).

Osud Johanna Hrubyho je svědectvím o tom, jak se botanika rozvíjela navzdory hranicím, válkám a proměnám politického klimatu. Hruby bezesporu zanechal výraznou stopu ve středoevropské botanice – nejen svými odbornými pracemi, ale i svou osobní integritou.

S použitím následujících zdrojů zpracoval Václav Dvořák.

Breitfeld M. et al. (2020): Die Florenwerke Deutschlands. Werke und Autoren. – Sonderband der Berichte der Bayerischen Botanischen Gesselschaft, s. 375–376.

Kovanda M. (1975): Campanula corcontica, a superfluous name. – Preslia, Praha, 47: 262–266.

Oberdorfer E. (1964): Herrn Professor Dr. Johann Hruby zum Gedächtnis. – Beitr. naturk. Forsch. SW-Deutsch., XXIII (1): 3–5.

Petrak F. (1965): Johann Hruby 1882–1964. – Sydowia, Annal. Mycol., ser. II, XVIII: 11–17.(obsahuje bohatou bibliografii, dostupné z: https://www.zobodat.at)